Válečná výstroj

Potřeba chránit se před zraněními provází bojovníka již odnepaměti. Přilba, zbroj a štít patří neodmyslitelně k vybavení těžkooděnce. Z velkomoravského období se v našem prostředí dochovaly v archeologických situacích pouze fragmenty zbrojí sestávajících se ze železa. Krom nich můžeme uvažovat o organických materiálech.

Díky nálezům z Pohanska u Břeclavi a Mikulčic víme, že zbroj nebyla jen předmětem obchodu a kořisti, ale byla ve velké míře produktem domácích dílen. Zbroj, která byla ukořistěna pobitým nepřátelům je přímo zmiňována v Análech fuldských, kdy Čechové stahovali z mrtvých franků zbroj. Tím pádem můžeme sáhnout i po analogii franské, tou jsou hlavně iluminace. Ty z našeho prostředí zcela postrádáme.

Přilby

Základem zbroje byla kvalitní ochrana hlavy, přilba. Ať již kvalitní kovová, kožená či plstěná. To potvrzují i poměrně častá vyobrazení ozbrojených bojovníků bez ochranné zbroje, zato však s přilbou na hlavě. Movitý bojovník si mohl dovolit pořídit přilbu železnou, ti méně majetní sáhli po alternativních dostupných materiálech. Takovou mohla být například tzv. Podivínova helma objevená na Pražském hradě. Kožená, konická „přilba“ s plochým dnem však mohla mít i jiné užití (pokud vůbec kdy přilbou byla). Ačkoli z Českých zemí pochází celá řada raně středověkých přileb, jen málo z nich lze zařadit do období 9. a počátku 10. věku. Za přilbu bývají někdy považovány fragmenty ze Starého Města, podle nového zhodnocení se však o helmu nejspíš nejedná. V našem období můžeme v Evropě narazit jak na přilby žebrové, tak i na helmy kované z jednoho kusu. Ty nejstarší bývají datovány do 9./10. století.

Patrně nejblíže velkomoravskému období je možno zařadit pár přileb z Královské obory v Praze. Díky analogiím by bylo možné je datovat snad už do přelomu 9. a 10. století. Obě helmy jsou složené ze dvou polovin spojených středovým žebrem, k jedné se dochoval i nánosník. Podobně jako u přileb ze sv. Vidu jsou i helmy z Královské obory opatřeny po obvodu lemem.

Dvě přilby z Hradska u Mšena, M. Šollem dokonce chybně spojované s obléháním Camburgu franskými vojsky roku 805, bývají starší literaturou dodnes datovány do 9. století. Z dnešního pohledu a po kritickém pohledu na všechna dostupná fakta lze přilby datovat až přibližně do poloviny století desátého. Obě helmy jsou vykovány z jednoho kusu železa, jedna s nánosníkem, druhá bez něj. Rekonstrukce původního tvaru ukázala, že byl de facto shodný se známou svatováclavskou přilbou, kterou lze v základní podobě klást také přibližně do poloviny 10. století.

Nedávno objevená přilba velkomoravského stáří z Bojné zatím čeká na své uvedení do odborné literatury.

Z mladších období lze uvést například přilbu z Olomouce – Proboštství, datovanou do století 11. Stejně jako přilba sv. Václava a helem z Hradska má i tato zvon kovaný z jednoho kusu. Na rozdíl od nich je zvon poměrně vysoký a s ostrou hranou.

S velkou pravděpodobností lze tvrdit, že na Velké Moravě používaly i helmy franské provenience, získané jako kořist, popřípadě helmy vyrobené v moravských dílnách podle franských předloh.

Samotnou železnou přilbu si bojovník nenasazoval přímo na hlavu, ale nosil pod ni silnou tlumící vrstvu v podobě plstěné, či vycpávané čapky, nebo vývazu helmy. Tato vrstva sloužila k lepšímu usazení přilby na hlavu a zároveň jako tlumící vrstva pro lepší absorpci utržených ran. I proto mívají přilby obvod zvonu až 70 cm.

Zbroje

Stejně jako v případě přileb máme přímé doklady pouze zbrojí kovových. Méně majetní bojovníci však používali zbrojí z organických materiálů, kožených, vycpávaných vlnou apod.

Značné množství fragmentů kroužkové zbroje nalezených v Mikulčicích (a to i zdobených) ukazuje, že nejvýš postavení Moravané oblékali přes prošívané, nebo plstěné kabátce právě kroužkové zbroje. O jejich konstrukci víme pramálo. Nejspíš byly podobné těm franským – dlouhé do půli stehen s krátkými rukávy. Další fragmenty kroužkové zbroje známe například z Pohanska u Břeclavi, Prušánek, Bojné aj.

Každý kroužek zbroje byl snýtován aby byla zaručena pevnost celé zbroje. Průměr drátu použitého k výrobě zbroje nepřesahoval jeden milimetr. I tak byla zbroj velice pevná a bojovník podlehl spíš vnitřním zraněním, než sečným ranám. Ty zbroj spravidla vydržela.

Další ze zbrojí, která se na Velké Moravě objevila přinejmenším jako válečná kořist byla zbroj šupinová. Sestávala se z železných šupin našitých, či nanýtovaných na koženém, nebo látkovém podkladu. Šupinové zbroje bývaly časté u těžké franské jízdy a snad tedy byly užívány i velkomoravskou nobilitou. Anály fuldské k roku 849 uvádí porážku franků českými bojovníky, kteří z mrtvých franků stahovali jejich zbroj.

Kapitulárie Karla Velikého uvádí i ceny šupinových zbrojí, jak mají být zhotovené (šupiny našívané na kuži) a další součásti vybavení franských bojovníků. Šupinová zbroj byla zhotovena ze železných šupinek našívaných na kůži tak, aby se jednotlivé dílky překrývaly po způsobu rybích šupin. Karlovy kapitulárie také uvádějí, že pod zbroj má být nošeno krzno z plsti.

Základní ochranu těla prostých velkomoravských vojáků tvořily různé prošívané kabátce snad podobné tomu na plaketě sokolníka ze Starého Města – Špitálek. Kabátce mohli být i vycpávané, nebo kožené. Zde se však pohybujeme na tenkém ledě úvah a analogií.

Můžeme uvažovat i o tom, že na Velké Moravě byly používány zbroje jiných typů falérové, destičkové, pletencově a snad i lamelové. Jistou oporu v pramenech však nemáme.

Ze soupisu pokladu markrabího Eberharda z Friaulu známe krom mečů, přilby a zbrojí i různé, blíže nespecifikované plechové rukavice a holenice. Snad se mohly podobat těm vyobrazených jedné z váz pokladu v Sânnicolau Mare. Je zde znázorněn maďarský jezdec ve zbroji s chrániči holení a předloktí.

Štíty

Velkomoravské štíty s největší pravděpodobností neměli kovovou středovou puklici – umbo – jako štíty severské a franské. Většinou ani nebývaly zpevňovány železným kováním. Byly prosté. K jejich výrobě stačilo dřevo a surová – nevydělaná – kůže zbavená srsti. Na dřevěný korpus štítu se natáhla jedna, nebo i více vrstev surové kůže, ta se potom malovala. Jednotlivé dřevěné díly štítu se spojovali kolíčky a klížily k sobě. Díky potažením surovou kůží byl štít velice pevný. Úchop byl řešen buď pomocí kožených řemenů, nebo dřevěného madla. Štíty mívaly kulatý nebo i oválný tvar. Špičatá franská umba mohla být na štítech předních bojovníků, kteří je získali obchodem, nebo jako kořist. Několik fragmentů štítů známe ze Starého Města – Na Valách. Z různých lokalit potom pochází železné fragmenty, které pravděpodobně byly původně kování štítů.

Dá se usuzovat o existenci středové puklice vyrobené ze dřeva, jak máme doloženo ze slovanského hradiště v Gross Radenu a Lotyšské Tira Bog. Štít s úchopem ve středové puklici je dalece lépe ovladatelný, než bez ní. Podle některých neurčitých zpráv o vrstvených štítech (z franského prostředí) se můžeme domnívat, že štíty mohly být zhotoveny i z vrstvené surové kůže.

Tažení

Jízda ve velkomoravském období představovala hlavní údernou sílu vojska. Odhaduje se, že král Svatopluk mohl mít 7 000 - 10 000 jezdců. Toto na první pohled závratné číslo potvrzují i archeologické prameny. Z hrobových celků známe relativně velké množství ostruh. Železných i bronzových, obyčejných i zdobených tausií a plátovaných drahými kovy.

Máme i méně početné nálezy udidel a třmenů, ty pochopitelně nebyly dávány do hrobů. Pohřby jezdců i s koněm známe ze staršího, slovansko-avarského období. Udidla i třmeny známe opět jak v podobě prosté, tak i bohatě zdobené.

Sedla byla vyráběna z organických materiálů a tudíž se do dnešních dnů nedochovala. Zmínku o nich máme z roku 871. Tehdy Němci přepadli český oddíl, který doprovázel Svatoplukovu českou nevěstu a ukořistili 644 sedel a uzd. Podobu velkomoravského sedla nám přibližuje i velkomoravská kovotepecká podložka zobrazující jezdce na koni.

Jak ve své době vypadaly stany velkomoravských bojovníků na válečných taženích dnes nevíme a s jistotou nejspíš nikdy vědět nebudeme. Žádný se nedochoval, nemáme ani jediné vyobrazení. Víme ale, že moravské vojsko často porazilo franské a je tedy velice možné, že součástí kořisti byly i franské stany. U franků nám nechybí obrazové prameny a v nich najdeme dva základní typy stanů – jehlan a „áčko“ s apsidami.