Velkomoravské fortifikace nepředstavovaly jen dílo vojenské, ale měly i účel společenský, politický a ekonomický. Na stavbě mnohdy i několikakilometrového opevnění se musely podílet stovky lidí, které musely být dobře organizovány. Je pravděpodobné, že už ve velkomoravském období představovalo stavitelství fortifikací samostatnou činnost.

Konstrukce a opevňovací techniky

Za použití zdánlivě primitivních technik byli Velkomoravané schopni postavit opevnění velkých rozměrů. Při stavbě fortifikací se používalo dřevo a hlína, součástí hradby bývala někdy i nasucho kladená kamenná zeď. Tato zeď chránila dřevěnou konstrukci před podpálením. První kamennou hradbu stavěnou "po způsobu římském", tedy na maltu, pochází až z 10. století z Boleslavi. Tuto, ve své době exotickou stavbu, zmiňuje již Kosmas ve své kronice. Nebýt archeologických výzkumů, nikdo by této zprávě nevěřil. Ve 12. století za Boleslava následoval Pražský Hrad. Kamenné hradby však na Velkou Moravu nepatří.

Rozlišujeme opevnění dvou druhů - jednoduchá a složená z více prvků. Jednoduchá opevnění představují příkop, val (obojí snad původně s palisádou) a palisádu. Velkomoravské příkopy bývaly buď hrotité, nebo žlabové. Palisáda představuje hustě řazené kůly, případně desky. Někdy bývají kůly řidčeji, tam byly mezery vyplněné deskami zasunutými v drážkách kůlů, popřípadě výpletem.

Složitější dřevozemní fortifikace zahrnují dvě základní skupiny. První klade důraz na vnitřní dřevěnou konstrukci, roštovou nebo komorovou. Rošty sestávají z vrstev horizontálně uložených břeven, a to příčně nebo podélně vzhledem k podélné ose hradby. Ze statického hlediska jsou důležitá především příčná dřeva, bránící rozklesnutí hradby, erozi výplně však při absenci stěn musí čelit i břevna podélná. V případě jednoho podélného dřeva ve vrstvě hovoříme o roštu podkládkovém, v případě překládkové varianty bývá počet prvků v obou směrech zhruba stejný. Roštové hradby, stejně jako jednoduché náspy, mají lichoběžníkovitý profil, armatura ovšem umožňuje zvýšit strmost stěn.

Komorová konstrukce sestává z jedné či více řad srubově vázaných komor, propojených nebo nepropojených. Existence svislých stěn spojuje tento typ s konstrukcí skořepinovou. Soustava srubů však může být odstupňována, případně i skryta v tělese sypaného valu. Zvláštní variantu představují obytné komory, tvořící samostatnou obrannou linii přistavěnou zevnitř k hradbě nejrůznější konstrukce.

Základním prvkem hradeb skořepinové konstrukce jsou obvykle svislé stěny ze dřeva, kamene, cihel nebo drnů, držící zemní výplň. Počet stěn může být různý, nejčastěji najdeme dvě. Zárodečnou podobou této konstrukce představuje zpevnění svahu zkoseného náspu při úpatí, nejčastěji valouny. Snaha omezit nepříznivý vliv tlaku zemní výplně na rub stěn vedla stavitele skořepinových konstrukcí k začlenění horizontálních výztuží (konstrukcí).

Nejjednodušší formu těchto výztuží představovaly jednotlivé příčné kleštiny, které někdy neprocházely celou šířkou hradby. Pokud byly rozmístěny ve společných svislých rovinách a pravidelných odstupech, projevují se v nálezové situaci také jako komory. Setkáváme se i se srubovými komorami, vestavěnými mezi samostatné stěny, které často nahrazují čelní a vnitřní stěny srubů. Častěji se vyskytuje rošt, obvykle jednosměrný nebo podkládkový. Trámy byly obvykle zaklesnuty do kamenné plenty - přenosem části váhy zemní výplně na zdivo se zvyšovalo tření v základové spáře a tudíž i stabilita hradby. Vzájemné provázání stěn vede k samosvornosti hradby, vzhledem k vysoké pevnosti dřeva v tahu, takto fungují i klasické sruby.

Ráz archeologických pramenů mnohdy nedovoluje rozpoznat užité tesařské techniky. V příznivých podmínkách pro dochování organických látek se obvykle setkáme s jednoduchou srubovou vazbou. Obdobnou roli hrály i tzv. háky z neúplně odsekaných větví. Široké uplatnění našla jistě i technika jařmová.

Vstupní místa do opevnění - brány. Jejich typologické třídění spočívá v podstatě na odlišení kolmého a šikmého směru vstupu do proluky v hradbě, dalším kritériem je přítomnost prvku členícího vchod na dvě části.

Hlavní rysy fortifikací

Již hluboko v 8. století se vydělila výrazná opevněná místa v Pomoraví (Mikulčice, Uherské Hradiště - Staré Město, Olomouc - Povel aj.), která se společně s dalšími ve své většině vyvíjela kontinuálně v průběhu 9. století. Mezi nimi jsou opět známá jak sídla nížinná, většinou poměrně velká a členěná na několik částí, tak i výšinná, mezi nimiž se vyskytují i lokality jednodílné a poměrně malé (např. Zelená hora u Radslavic).

Teprve u opevnění tohoto období se setkáváme s výrazným vylepšením stavební podoby hradeb. Palisádová opevnění pozbývají v této epoše roli hlavní fortifikace, udržují si však význam jako hrazení dvorců (např. Břeclav - Pohansko). Zemní val s kůlovou předprsní známe z Líšně (častěji se s ním setkáváme na Slovensku, přičemž jde mnohdy o destrukci pravěkých fortifikací osazených druhotně palisádou). Vzácně se vyskytuje také dřevito-hlinitá skořepinová konstrukce, vždy alespoň se dvěma stěnami (např. Staroměstsko-uherskohradišťská sídelní aglomerace).

Hlavní konstrukční typ velkomoravských opevnění nepochybně představovala hradba s kamennou plentou "nasucho" a zadní dřevěnou stěnou. V nejjednodušší podobě se takové opevnění objevilo na západním předhradí Mikulčic. Zde i na akropoli jsme se setkali také s plentou vyztuženou kůly. Z analogií lze uvést Devínskou Novou Ves - Na Pieskach na Slovenku nebo západočeské Tašovice. Vždy šlo o kůly, zde držící vodorovná dřeva, předsazené, nikoliv zapuštěné do zdi jako u laténských opevnění. Určitou výjimkou je Strachotín, kde kameny zpevňovaly místy i týl valu. (V Juru u Bratislavy stály kůly těsně za plentou a naprostou výjimku představuje vnitřní kamenná stěna zjištěná v západoslovenském Majcichově).

O technickém provedení kamenných zdí máme z moravského prostředí málo dokladů. Nejlépe se zachovala v jihovýchodním úseku opevnění Břeclavi-Pohanska, a to v kvalitní, vázaně stavěné a svislé podobě. (Ze Slovenska známe i zdi zkosené, z hůře skládaného kamene - např. Devínská Nová Ves - Na Pieskach). Ve velkomoravském prostředí je pravděpodobné hlinité pojivo, které umožňuje zvětšením třecích ploch zvýšit stabilitu zdiva. Typickým znakem moravských lokalit je protažení plenty dovnitř zemního tělesa vrstvami kamenů (Břeclav-Pohansko, Mikulčice - akropole, Nejdek-Pohansko, Uherské Hradiště- Staré Město, severní předhradí). Blízkou obměnu představují příčné zídky (Mikulčice - severozápadní úsek opevnění akropole, Líšeň - akropole).

Šířka plenty se v moravském prostředí pohybuje i intervalu 0,8-2 m, nehledě k předsunuté zídce na mikulčické akropoli (0,5-3 m). (Na Slovensku je toto rozmezí 0,4-1,5 m). Podle Weberových statických údajů zeď o síle necelého 1 m ještě obstojí v čele zemního tělesa o síle 4,5 m a výšce 4 m bez užití armatury.

Vnitřní stěny skořepinových hradeb byly tvořeny z kuláčů nebo desek držených kůly v odstupech obvykle 2-3 m. V této souvislosti je třeba také věnovat pozornost zjištění hloubky kůlových jam, bez níž nelze provést později reálnou rekonstrukci té které fortifikace. Ojediněle se setkáváme s tím, že stavitelé upouštěli od vnitřní stěny (např. Mikulčice - západní předhradí).

Velkomoravské skořepinové hradby byly téměř vždy armovány. Minimální užití výztuží v Břeclavi-Pohansku zpochybňuje dostatečnost vnitřní stěny hradby a dává prostor k zatím nedostatečně podložené úvaze o použití např. šikmých vzpěr. V obvodovém opevnění strachotínského hradiště byly pouze místy zachyceny roštové segmenty pod vlastním valovým tělesem, zatímco v případě staršího hrazení dvorce nálezová situace naznačuje pravidelné, komorovité rozmístění příčných kleštin. Řídce byla výztužná břevna rozmístěna v hradbě severního předhradí v Uherském Hradišti-Starém Městě (stejně tak tomu bylo i ve fortifikaci akropole v Juru pri Bratislave na Slovensku). Nejčastěji se ovšem setkáváme s rošty. Většinou jde o jednosměrnou variantu, překládka se uvádí v jednom úseku hrazení jádra Starých Zámků u Líšně. Odstupy vrstev břeven činily obvykle 40-70 cm. Základový polštář roštového rázu, zjištěný na Pohansku u Břeclavi a ve Strachotíně, má slovenskou analogii pod komorami fortifikace Spišských Tomášovců I.

Komorová výztuž klasickými sruby s obložením příček kameny byla rozpoznána jednoznačně jen v Líšni. Hlavní rozdíl oproti jinak analogickým komorám pobedinským je, že na líšeňské akropoli stavitelé nezbudovali čtvrtou stěnu a nahradili ji kamennou plentou. (Pobedimské komory měly na této straně dokonce stěny dvě). Komorová armatura představuje velmi důležitý, ale oproti roštům pracnější způsob zajištění stability hradby. Zapuštění stěn není již tak výhodné (proto např. komory třístranné v hradbě středočeského Libušína doplňovaly ještě kleštiny; rovněž košatinové příčky, zjištěné v části pobedimského opevnění, se odolností nevyrovnají srubovým).

Pravou komorovou konstrukci, bez samostatných stěn, známe zatím ze tří velkomoravských lokalit. V klasické podobě tří řad zeminou vyplněných srubů byla v Bratislavě, na obdobném principu bylo postaveno přehrazení příkopu mezi knížecím hradem a západním předhradím v Mikulčicích. Znojemský případ s obytnými komorami v týlu zemního valu má nejvíce analogií u východních Slovanů.

Minimum dokladů se podařilo získat o předprsních, o jejichž existenci však nelze pochybovat. U dřevěných skořepinových hradeb se předpokládá protažení čelní stěny. Také kamenná plenta se při rekonstrukcích obvykle prodlužuje nad úroveň ochozu. Zídka bez maltového pojiva je však málo odolná proti mechanickému poškození, proto se jeví pravděpodobnější předprseň dřevěná, již lze dobře upravit do podoby cimbuří.

Rozpětí šířek velkomoravských opevnění skořepinové konstrukce se pohybuje v intervalu 1 až 9 m. Většina fortifikací s kamennou plentou se pak vměstná do rozmezí 4 až 6 m. To odpovídá běžnému průměru na územích s výskytem této techniky v 9. - polovině 10. století. Z objemu valového tělesa lze v některých případech přibližně zjistit výšku hradby - pravděpodobně můžeme počítat s rozmezím 3 - 5 m, většinou 3,5 - 4,5 m.

Příkopy patří k nejméně zkoumaným částem velkomoravských fortifikací. Vyjma úseku vnějšího pásma staroměstského opevnění představuje tento prvek jen překážku a současně zdroj stavebního materiálu pro vlastní hradbu. Nížinná hradiště hojně využívala říčních ramen, někdy v kombinaci s umělými příkopy. V případě ostrožen stačil obvykle příkop na přístupné straně, nejčastěji 2 - 3,5 m hluboký. Menší přírodní ochrana některých neostrožných terénních útvarů si vynutila souvislý příkop po celém obvodu.

Na Moravě odkryté brány v Břeclavi-Pohansku, Mikulčicích a Uherském Hradišti-Starém Městě patří ke skupině s přímým vstupem. Průchody vesměs vymezovala výdřeva držená kůly. Šířka dosahovala nejčastěji 2,5 a 4 m; ve středoevropském prostředí převládaly brány o šířce do 3 m. V některých případech se předpokládá věžová nástavba. Složitější brány s bočním vstupem nebyly dosud zkoumány.

Opevněná sídliště

Na základě dosavadního stavu výzkumu lze počítat se vznikem nejstarších opevněních sídlišť na Moravě nejdříve v poslední třetině až čtvrtině 7. století (např. předvelkomoravské opevněné sídliště v Mikulčicích, v Uherském Hradišti-Starém Městě-Ostrov svatého Jiří). Jedinou výjimku by snad v současnosti mohla představovat lokalita Olomouc-Povel, kde jsou registrovány starší nálezy datovatelné již do doby konce 6. a počátku 7. století. Průkazné zařazení fortifikace do tohoto období zde však postrádáme.

V areálu hradiště Pohansko u Břeclavi byl prozkoumán dvorec s kostelem ze střední doby hradištní, podobný opevněný dvorec se nacházel i v prostoru hradiště u Strachotína. Také na tehdy již zničeném výšinném hradišti Staré Zámky u Líšně byl v období první poloviny 10. století vybudován menší opevněný sídlištní útvar dvorcového charakteru. Tyto objekty by mohly být předchůdci mladších zeměpanských dvorců, s jejichž existencí se v nížinných polohách v průběhu mladší doby hradištní na našem území počítá. Předpokládá se, že tato sídla s rezidenční, správní a obrannou funkcí byla opevňována pouze lehčím opevněním v podobě palisády a příkopu; přesnou podobu těchto objektů z moravského prostředí bohužel ovšem neznáme. Můžeme k nim patrně přiřadit např. opevnění z Polešovic a snad i dosud pouze částečně prozkoumanou osadu ohraničenou palisádovým žlabem a příkopem z Kostelce na Hané, datovanou zatím rámcově až do průběhu 10.-12. století.

Stavební materiál

Charakter dřevito-hlinitých fortifikací umožňoval získat potřené stavební materiály v naprosté většině z místních zdrojů. Pouze se získáváním vhodného, tj. lomového kamene vznikaly v nížinných oblastech větší či menší potíže. Zatímco výšinné lokality měly dostatek této suroviny na místě, stavitelé Mikulčic a Pohanska u Břeclavi dopravovali kámen ze suťových kuželů v Bílých Karpatech a výběžků Vídeňské pánve, tedy ze vzdálenosti 10-30 km vzdušnou čarou. Doprava kamene po špatných cestách vyžadovala mimořádný pracovní a organizační výkon.

Zevrubné určení stavebního dřeva máme zatím k dispozici jen z některých lokalit. Zastoupené dřeviny na jednotlivých lokalitách odpovídají tehdejšímu stavu rostlinných společenstev (např. v Mikulčicích je doložen dub, jilm, jasan, habr, olše, jeřáb). Naprostá převaha dubu v palisádách i složitějších konstrukcí byla dána jeho dobrými vlastnostmi - pevností v tahu, ohybu i vzpěru, tvrdostí a především trvanlivostí. V košatinách se uplatnila vrba a líska.

Pravděpodobná trvanlivost opevnění

S vlastnostmi výše uvedených materiálů, především dřeva, souvisí otázka, jak dlouho mohla dřevozemní opevnění bez nějakých větších oprav úspěšně plnit svoji funkci. Úspěšnému působení hnilobných bakterií a dřevokazných hub napomáhá dostatek kyslíku, přiměřená teplota a kolísavá vlhkost. Nejslabším místem je tedy proto kontaktní zóna mezi zemí a atmosférou. Jde hlavně o povrchovou vrstvu zeminy, do které se razily opěrné kůly, totéž platí o bednění vnějších stěn skořepinových konstrukcí. Např. v podmínkách Břeclavi-Pohanska uvažuje B. Dostál o životnosti palisády dvorce až 50 let. Tento odhad lze zatím přijmout a aplikovat zejména na vnitřní stěny dřevozemních hradeb na kůlové osnově. Výztužné prvky v nitru zemního tělesa mohly přežívat podstatně déle, o čemž máme mnoho dokladů z řady sousedních oblastí. Při pokusech stanovit délku funkce skořepinových konstrukcí je proto třeba si zvláště všímat stop přestaveb zadní stěny. V celé oblasti jádra Velké Moravy zcela převažují jednofázová opevnění. Z výjimek lze uvést dvorec v Břeclavi-Pohansku, pomineme-li předvelkomoravské předchůdce na některých lokalitách. Předpokládané trvanlivosti vnitřního přepažení kolem 50 let odpovídá nejlépe datování Břeclavi-Pohanska (na Slovensku Pobedimi).

Silné stopy požáru na mnoha hradištích i historické souvislosti neodporují předpokladu, že naprostá většina velkomoravských opevnění - v jedné stavební fázi - neplnila svoji úlohu déle, než zhruba půlstoletí, přinejmenším ne v optimálním stavu. S tím korespondují podstatně hojnější doklady přestaveb skořepinových hradeb v českém prostředí v 9.-10. století (např. Levý Hradec, Budeč).

Obranné vlastnosti fortifikací

Všechny, i jednoduché fortifikace, nutily protivníka minimálním převýšením kolem 3-4 m použít při zteči pomocných prostředků, což ho stavělo do nevýhodné situace a snižovalo výhodu početní převahy. Velkou slabinou skořepinové hradby s dřevěným čelem byla nízká odolnost proti ohni, ale i při rozrušení stála útočníkovi v cestě destrukce v podobě valu - to byla jednoznačná výhoda proti palisádě. Lepší vlastnosti po této stránce vykazuje fortifikace s kamennou plentou, odolnější proti požáru a prolomení. S možností mechanického rozrušení se však počítalo. Tato skutečnost je považována za jeden z důvodů, proč dřevozemní hradby dosahují obvykle značné šířky, větší než 4 metry. Statické vlastnosti nedovolovaly stavět skořepinové hradby o mnoho větší výšky než 4 m, což nepředstavuje nezdolnou překážku. V případě, že první dobyvatelé již pronikli na korunu hradby, umožnil ochoz o přibližně stejné šířce jako základna soustředit na ohroženém místě dostatek obránců k vytvoření lokální početní převahy. To je další možná příčina, proč bývaly dřevozemní hradby širší v poměru k mladším, vyšším a odolnějším zdím na maltu.

Valy roštové nebo komorové konstrukce se šikmými stěnami sice dovolovaly stavět do neomezené výšky, ovšem za cenu velké spotřeby stavebních hmot. Přitom ochoz je vždy užší než základna v závislosti na sklonu stěn. Vysoký podíl dřeva však prakticky vylučuje mechanické rozrušení, větší nebezpečí představoval požár a zteč ulehčovalo i šikmé čelo.

Opevněné lokality plnily nejčastěji nikoli jen jednu funkci, ale sdružovaly jich více (a tendence ke kumulaci funkcí sílila se vzrůstem koncentrace a s délkou osídlení), přičemž bezpodmínečnou složkou funkce každé fortifikace byl aspekt obrany. Každá fortifikace, ať již měla jakoukoli nebo jakékoliv funkce, představovala koncentraci vojensko-politické moci a síly, měla tedy hodnotu vojenskou.

Literatura: