Velkomoravská keramická produkce se vymyká z jednotvárnosti raně středověké keramiky. Objevují se nové keramické tvary - keramika antických tvarů, používají se keramické střešní krytiny a využívá se starých cihel římské provenience. K těm klasickým tvarům patří hrnec, k tavbě kovů se stále používají tyglíky.

Základním a převažujícím keramickým tvarem na Velké Moravě, a to i dlouho poté, byly jednoduché bezuché hrnce soudkovitého tvaru. Hrnec býval universální nádobou, jeho velikost závisela na účelu použití – jídelní hrnce byly menší než nádoby pro skladování a vaření. Na hrncích se objevuje typická výzdoba pro raný středověk – vlnice. Vlnice mohla být jak jednoduchá tak i několikanásobná, vytvořená pomocí hřebenovitého nástroje. Výzdobou na hrncích jsou i hřebenovité vpichy.

U keramiky druhé poloviny devátého století (a pochopitelně i u ostatní) jsme schopni na základě tvaru a výzdoby okrajů rozlišovat jednotlivé keramické typy, které odpovídají určitým regionům a době výroby. Díky tomu jsme schopni vysledovat obchodní kontakty. Keramika nebyla jen nádobou na potraviny, byla i obalem zboží.

Od 9. století, tedy přibližně od doby vzniku Velké Moravy, se na dnech nádob objevují tzv. hrnčířské značky. Hrnčířské značky mívají jednoduchý tvar – kříž, svastika, hvězda aj. Většinou jsou to geometrické tvary, výjimku tvoří hrnčířská značka objevená na hradišti v Mikulčicích, kde se jedná o vyobrazení antropomorfní. Účel značek je nám bohužel neznámý. Existuje ovšem celá řada teorií, více i méně pravděpodobných, o jejich účelu. Můžou to být značky výrobce, stejně tak ale mohly mít význam symbolický (jak známe z mladších analogií u symbolů na keramice) – pro ochranu uložených potravin (aby mléko nezkyslo atd.).

Pro uchovávání tekutin – snad vína a medoviny – sloužily lahve. Byly vyrobené z klasické keramické hlíny zdobené stejně jako hrnce. Někdy bývají vyrobeny ze stejného materiálu jako keramika antických tvarů. V archeologických situacích bývají však vzácné.

V keramické produkci se výjimečně setkáváme i s miskovitými tvary. Jedná se o nádoby se stejnou výzdobou jako hrnce, jejich tvar ale připomíná misku (respektive tvar mezi „klasickou“ miskou a hrncem). Používaly se nejspíš pro jídelní účely.

Pro výrobu pražma, ale snad i k sušení ovoce, byly používány tzv. pražnice. Jednalo se o velké hliněné „pekáče“. Ty se nám většinou dochovaly pouze ve zlomcích (Mikulčice aj.). Žhavými uhlíky nebo ohněm se pražnice rozehřála a mohlo se začít připravovat jídlo.

Užitkovou keramiku velkomoravské produkce zastupují tyglíky. Jsou to kornoutkovité nádobky pro tavení kovů. Jsou hrubých tvarů vytvářených v ruce – nebylo potřeba, aby tyglík plnil nějakou estetickou funkci, ale aby dobře sloužil při tavení barevných a drahých kovů. Na tyglících často ulpěly malé zbytky kovu, který se v nich tavil.

Na střechách těch nejvýznamnějších staveb nebyly došky nebo šindele, ale keramická střešní krytina. Ta byla objevena při výzkumu kamenného paláce na Staroměstsko-uherskohradišťské sídelní aglomeraci – tehdejším Veligradu. Z nálezů známe jak tašky, tak i hřebenáče. Rekonstrukce tohoto paláce i se střešní krytinou vyrobenou podle té původní stojí v archeoskansenu v Modré u Velehradu.

Luxusní keramiku zastupuje tzv. „keramika antických tvarů“. Materiálem pro její výrobu byla jemně plavená žlutá hlína. Svým stylem skutečně připomíná antickou keramiku. Známe amforovité tvary velké i malé, s uchy i bez nich. Tato keramika byla vyráběna v místních keramických dílnách, o čemž svědčí nález jedné z pecí se vsádkou uvnitř. Na rozdíl od tehdy běžné keramiky má tato oxidační – světlý – výpal, takováto světle pálená keramika byla potom používána až za několik set let. Velkomoravští hrnčíři, ale i další řemeslníci, značně technologicky předstihli svoji dobu. Tato keramika byla určena pro potřeby nobility, snad i pro účely liturgické. Uchováváno v ní bylo nejspíše víno.

Ojedinělým nálezem velkomoravské keramiky je hliněná čutora z jemně plavené žluté hlíny nalezená opět v jednom z center Velkomoravské říše, ve Starém Městě. Svým tvarem vybočuje z běžné produkce tehdejších hrnčířů. U hrdla má dva otvory pro zavěšení a na těle je rytá výzdoba připomíná solární motiv..

Do běžné keramiky bylo přidáváno ostřivo – písek, větší kamínky, naopak keramika antických tvarů bývala vyráběna z jemné žluté hlíny. Ostřivo se do keramické hlíny přidávalo pro zvýšení pevnosti a odolnosti vůči žáru.

Pro výrobu keramiky sloužil ruční hrnčířský kruh na kterém se keramika nevytáčela, ale pouze obtáčela. Kruh nedosahoval vysokých otáček a tak nebylo potřeba keramiku „přilepit“ na desku kruhu aby neodletěla. Na kruhu bývala vrstvička písku – tzv. podsýpka – která usnadňovala sejmutí výrobku z kruhu. Nebylo tedy třeba výrobek z kruhu odříznout strunou – jak je tomu u rychlých kruhů, kde musí být hlína pevně přilepená na desku – a tak na dnech nádob nejsou stopy po struně ve tvaru „mušle“.

Běžná keramika se vypalovala v hrnčířských pecích redukčním způsobem, bez přístupu kyslíku, a výsledný výrobek měl tmavý – hnědý, nebo načernalý – povrch. Keramika antických tvarů byla vypalována v pecích s atmosférou oxidační a díky ní má krásně žlutý povrch. Takovéto pece nebyly běžně užívané. Po zániku velkomoravské říše nebyl tento způsob výpalu používán a objevil se až za několik staletí.