Historie
O úroveň vý‘ cea.livinghistory.cz

Zpochybnění blatnicko-mikulčického horizontu

autor:M. Crhák, P. Langweilová, I. Ženožičková

Analýza nálezů z Blatnice zpochybňuje dosavadní pohled na charakter této lokality. Nejedná se o hrobový komplex, ale z našeho pohledu především o "poklad". Z této charakteristiky se vyvozují důsledky pro blatnickou problematiku. Nejprve můžeme obecně přiblížit tři zásadní elementy: avarský, západoevropský a slovanský. Nový přístup ve spojení s novými termíny způsobil konečné změny v dosavadní náplni pojetí blatnické problematiky.

Mnoho pojmů odvozených od lokality Blatnica, jako je skupina, typ, styl, fáze, horizont, při různorodých československých a maďarských názorech na tuto problematiku, není možné o nich v některých případech diskutovat. Po uveřejnění nového článku "Mikulčice" vzniká termín označovaný jako Blatnicko-Mikulčický. Sledováním geneze a vývoje pojmů, jako i pozdně avarské a tzv. blatnické produkce, autor podrobil v tomto článku diskuzi.

Lokalita Blatnice je již dlouho chápána jako mimořádný případ kontaktu západních Slovanů s karolínskou kulturou. Nachází se zde také avarský element, který se rovněž podílí na vzniku Blatnicko-Mikulčického stylu.

Jako první N. Fettich ( 1937, 263 - 293 ) připustil, že po úpadku Avarů nastoupila expanze Normanů na jih a pod jejich vlivem měli vznikat výrobky později charakterizované jako Blatnický typ. J. Eisner (1952, 327 n.) odmítl roli normanského činitele a nahradil jej karolínským. Tvůrce termínů "blatnická skupina" a "blatnický typ" soudil, že výrobky takto pojmenované vznikaly ve slovanských centrech, kde se ukrývali Avaři po své porážce v roce 796. Zde se také měli setkat s karolínskými prvky.

Dnešní čeští a slovenští badatelé se přiklání k názoru J. Eisnera o značném karolínském vlivu. Rozdílnost vidí v roli Slovanů a Avarů. Impulzem pro započetí diskuze o této problematice byly významné objevy v důležitých slovanských centrech, jako byly Mikulčice a Pobedim, jako také vyniká na mladších avarsko - slovanských pohřebištích na jihozápadním Slovensku ( např. Komárno ). Při jiných příležitostech byly potvrzeny časnější názory Justová ( 1977 ). Okrajově se věnoval analýze baltnické lokality také K.Benda ( 1963 ). Bohužel mnoho zásadních rozporů v této otázce panuje mezi českými a německými badateli a díky tomu není možné zaujmout společné stanovisko.

Maďarští badatelé zastávají odlišný názor k problematice Avarů v 9. století, než který panuje v ČR a SR. Hlavní záhadou je přežívání Avarů po jejich porážce v roce 796. Některé krajní názory uvažují o přežívání avarské kultury až do 10. století. V této situaci by se očekávalo, že diskuze mezi českými a maďarskými badateli přinese nějaké pozitivní výsledky. Bohužel neustále přetrvávají emoce mezi oběma stranami a ani v budoucnu se nedá očekávat konstruktivní diskuze.

Východiskem pro další úvahy je sama lokalita v Blatnici - její složení a charakter, kulturní elementy a chronologické problémy. Právě chronologie vyvolává diskuze o této lokalitě. V poválečné literatuře byly artefakty z Blatnice jednoznačně interpretovány jako vybavení mohylového hrobu. Již v tehdejších pracích byly však vyjádřeny závažné pochybnosti o charakteru i složení nálezového celku ( např. Fettich 1937, 263 n.). Jedná se především o práci I. L. Červinky, ve které se o nálezech z Blatnice zmiňuje takto: "Blatnica v Turci. Franský meč VIII. - IX. stol., má krásně zdobený jílec ; s ním nalezeno: sekera s ostny, těžké kopí s okřídlenou dutinou a třmen a pravděpodobně bronzové kování z pasu v podobě kříže a obdélníčků s lidskými figurkami v reliéfu ; pak nákončí řemenů a ozdoba v podobě jetelovitého trojlístku, na povrchu kdysi stříbrem plátovaná s pozlacenými hřebíčky. I. Undset, Arch. Ért. X (1890) 164-167. - Hampel, Alt. I, 190, III. 321, 322.- ng, Arch. Ért. 33 (1913) 252-253. Podle G. Nagye (Arch. Ert. 26 (1906) 133) byl meč nalezen ve hrobě v Turč. Sv. Martině se 4 střelami, později bylo do Národního musea dodáno okřídlené kopí, tři ostruhy, třmen a sekera - z doby stěhování národů. E. Mályusz (Turóc nagye kilakulása (Budapest 1922) 33) prohlašuje tuto zprávu o hrobě za vymyšlenou. - J. Eisner míní však, že celý nález je skutečně z Turce a lze jej zváti blatnickým (Preh. obz. IV (1926) 57." Mimo několikerých pojednáních v archívu Národního muzea v Budapešti nebyly tyto otázky vysvětlovány.

Donedávna převládaly názory proti pojednání o artefaktech z Blatnice jako o hrobové výbavě. Objevené křížové kování a dvě průvlečky byly interpretovány jako části koňského postroje. Od určité doby je na tyto nálezy nahlíženo jako na elementy garnitur. Z tohoto období známe z nejbohatších slovanských hrobů případy vybavení mrtvých dvěma druhy ostruh - obyčejných a zdobných, ale nikdy se zde nevyskytla více jak jedna opasková garnitura. Z domnělého hrobu v Blatnici měly, ale pocházet dokonce i 2 nebo až 3 opaskové garnitury. Z tohoto vyplývají důsledky pro současné teorie týkající se blatnické problematiky. Ale nedají se z toho vyvozovat žádné konkrétní závěry. Pouze již zmíněné funkce předmětů nalezených v Blatnici naprosto zpochybňují možnost, že by se mohlo jednat o hrobový celek. Podle našich závěrů je nejvíce pravděpodobné, že se jednalo o poklad.

Odmítnutí skandinávského elementu v Blatnici ČR a SR badateli se opírá o argumentace J. Eisnera.

J. Poulík (1970, 143) poukazuje na existenci rozvinutého hutnictví a kovářství a také na možnost vytváření mečů, zvláště prostých forem v moravských dílnách. Při tom se odvolává na názor H. Arbmana (1962), který tvrdí, že zároveň meč z Blatnice, jakož i z Vaage v Norsku mohl být lokální odvozeninou ozdobných karolinských příkladů. Meč typu D v klasifikaci J. Petersena však nepatří do obyčejných forem. Velmi podivně zní v celém kontextu obrat J. Poulíka "v této době" (domalige Zeit) . Ten však nikdy nedatuje meč z Blatnice později než na počátek 9. století. Příslušelo by potom prokázat, že "v této době", to jest přinejmenším před počátkem 9. století, existovalo na Moravě nebo na Slovensku rozvinuté hutnictví a kovářství, což se J. Poulíkovi nepodařilo potvrdit. Přitom se neurčitě odvolává na názory "jiných archeologů", také s nedostatkem jakýchkoliv vysvětlení k této problematice.

V úvahách nad eventuálně lokálně vyrobenými meči na Moravě není možné přehlédnout statistické elementy, zvláště když většina nálezů pochází ze systematicky prozkoumaných pohřebišť. Ze starších forem dominuje typ H a z mladších X, typy K, M, Y reprezentované po jednom exempláři a typ D, objevený v Blatnici. Můžeme uvažovat o lokálním odvození typu H a později X, ale ne v případě osobitého meče typu D. Podle názoru H. Arbmana, který se týká lokální produkce ve Skandinávii, není možné tento princip odvozovat pro Moravu nebo Slovensko. Na severu bylo ostatně odkryt daleko větší počet mečů typu D a nedávno byl publikovaný další exemplář tohoto typu (obr. 1c) s "blatnickou" ornamentikou, pocházející z Eltoftu v Norsku (Sjovold 1974, tabl. 68).

Ve většině prací J. Poulíka (1957; 1970; 1975) je věnováno více místa analýze ornamentu meče z Blatnice, zvláště vzoru, který je definován jako "maskovitý". Tím samým termínem charakterizuje kování z pohřebiště avarského typu na Slovensku a také ostruhy z hrobu 44/II v Mikulčicích. Také dodejme, že J. Poulík očividně neužívá termínu "avarské kování", ale "kování ve stylu Karpatské kotliny".

Terminologické úsilí komplikuje tuto problematiku a není sto zastoupit argumenty. Odlévací technika, ačkoliv společná všem jmenovaným výrobkům, nemůže být chápána jako spojovací element.

Tzv. maskovitá ornamentika nebyla nijak charakteristická výlučně pro avarské předměty, nebo jak tvrdí J. Poulík pro styl Karpatské kotliny a v dalších důsledcích i pro Blatnický typ a tzv. Mikulčický styl. Zdrojem inspirace pro Avary, ale i karolinské předměty byl stejný byzantsko-orientální kulturní okruh. Větší význam měla chyba povrchního způsobu pojednání věnovaného zdobení. Výzdoba blatnického meče je nejblíže podobná předmětům odkrytým v Norsku, podobně jako povrchová část na oválném medailonu, která má početné analogie ve skandinávských předmětech. Samotná ornamentika na jmenovaných předmětech se dost liší. Striktně se odlišuje výzdoba na blatnickém meči od avarských ostruh a kování. Ve světle dosavadních úvah je jmenovaný meč z Blatnice originálním západoevropským výrobkem více než skandinávským.

V obci Dolny Kubin-Trnina nad Oravou, na sever od Blatnice, bylo nalezeno trojdílné kování z opaskové garnitury, které můžeme popsat jako zdobené v severském vlivu. Ostatně sám K. Benda (1963) zařazuje toto kování do jiné analogické formy (ale ne zdobením) na rozdíl od křížového kování z Blatnice a trojdílného kování z Norska.

Podobně jako výše uvedený meč typu D, vykazuje karolinská forma se vzory skandinávské ornamentiky stejné znaky jako kování pásových garnitur s křížovým kováním z Blatnice. Plné objasnění této otázky vyžaduje převedení úvah nad příjímáním karolinské kultury ve Skandinávii i na vzdory nedostatku nových prací z této oblasti. Zatím prosazujeme, aby termín "blatnická skupina" zůstal zachován pro region severního Slovenska, kde kromě podílu avarské a karolinské výroby vystupují rovněž skandinávské importy. Nemáme jistotu ani možnost si ověřit, zda mezi blatnické nálezy patří hrot kopí s křidélky ( viz. Červinka 1928, obr. 64).

Existenci dostatečně upevnilo překonání názorů mezi československými jakož i maďarskými archeology, že výrobky s rostlinnou ornamentikou na puncovaném pozadí patřily k nejmladším. Maďaři mají při tom na mysli nejmladší avarské výrobky, ale českoslovenští archeologové výrobky obyvatel Karpatské kotliny charakterizují podle blatnického horizontu.

Rostlinný motiv nelze u avarských předmětů charakterizovat jako jakéhokoliv chronologického činitele. Více se jedná o specifickou techniku zdobení, jejímž nejlépe viditelným projevem je rytí na puncovaném pozadí výrobku. Podrobná analýza výrobků zhotovených v "nové technice" podkopává závěry o jejím neobvykle pozdním trvání.

Zdobení charakterizované pojmem "nová technika" představuje výrobky se svislými hranoly a v souvislosti s tím zde dominuje jedinečný vzor "vrboví", naproti tomu vrchní i spodní strana kování je zdobena tradiční technikou.

Také kování zhotovené tradičním způsobem podléhali podobné formální výzdobě, stejně jako nákončí vyrobené "novou technikou". Dva krátké a navíc mladší exempláře pochází z naleziště v Blatnici (Fettich 1937). Jsou charakteristické tím, že známost většiny mladších krátkých nákončí vykovaných také v tzv. nové jakož i tradiční technice pochází z oblastí položených na sever od středního toku Dunaje.

V souvislosti s výše uvedenými úvahami vznikly dosti zásadní terminologické problémy. Není možné dále charakterizovat tzv. nejmladší výrobky přes popisování všech typů, kterým maďarští badatelé dávají rovněž názvy eponymního typu. Některé typy nepatří ve skutečnosti do nejmladší fáze, kdy nastoupilo vydatné zkrácení nákončí řemenů. Eponymní lokalita Blatnice je spojená nejvíce s mladší fází, avšak v Mikulčicích nebyly v souhrnu nalezeny nejmladší výrobky, tj. krátká nákončí. Těžko dále hovořit o blatnicko-mikulčické fázi, charakterizované jako období pozdně avarské výroby nebo jako pozdně avarská oblast. Tyto pojmy se zdají být příliš široké a nad to zahrnují i kování s gryfy.

Jak se zdá, krátká nákončí a jiné výrobky třetí fáze mohly být vytvářeny v těch oblastech, kde si Avaři po své porážce roku 796 zachovali nezávislost. Jednou z takových oblastí mohlo být severozápadní Slovensko, hlavně oblasti mezi Dunajem a Váhem.

Na blatnické lokalitě byly nalezeny ještě navíc kování z pozdě avarského okruhu, a to z jeho třetí fáze, která může být nazývána blatnickou. Jsou to avarské elementy s viditelnými karolinskými vlivy, projevující se ve značném zkrácení nákončí. Přívrženci označení nálezů z Blatnice a jiných podobných za slovanské po charakterizování tradičních návazností se skupinou a blatnickým typem (Poulík 1957) přistoupili k novému řešení tohoto problému. Tím bylo přikročeno k metodické práci. Nejprve usilovali o dokázání úrovně a intenzity umožňující Slovanům odlévání a produkci před rokem 800. J. Poulík (1963, 108) potvrdil, že byly v Mikulčicích odkryty stopy výroby bronzu v této době. Na Slovensku byly v 8. století vyráběny bronzové výrobky v avarském stylu (Poulík 1963, 43). Tento nepotvrzený návrh se časem stal samozřejmostí a východiskem pro většinu pozdějších úvah nad blatnickou problematikou.

Toto stanovisko měly podpořit monografie Z. Klanicy věnované pohřebišti v Dolních Dunajovicích (1972) a slovanskému zpracování zlata. Na kolik máme nazvat stanovisko J. Poulíka rozumným, když jednou mluví o krátkém vytváření bronzu v avarském stylu před Slovany a v jiném případě uvádí jinou možnost. Případ Z. Klanicy je ještě více extrémní. Tento archeolog vyslovil názor, že Slované vytvářeli lité bronzy v avarském stylu již v 7. století (1972, 46). To je stanovisko zcela neobvyklé, které navíc hraničí se slavjanofilstvím. Očividně se však inspiroval J. Poulíkem. Stačí uvést, že Z. Klanica neváhal použít argumentaci z kategorie typu: "Kdysi se říkávalo..." (Klanica 1972, 54). Všechno toto mělo důsledky pro blatnickou problematiku a to především občasným opomíjením avarského činitele, což mělo svůj odraz v názvosloví. Dosavadní termín "avarský styl" byl nahrazen novým názvem "styl karpatské kotliny" nebo "podunajský styl" (Poulík 1963, 43).


Když Z. Klanica charakterizuje obsah pohřebiště avarského typu, mluví o pohřebištích s litými bronzovými garniturami a také dál užívá termín "kultura keszthelyska". Osobitou evoluci terminologie můžeme také pozorovat u badatelů zabývajících se pohřebišti avarského typu. Charakteristika "avarského pohřebiště" byla nahrazena termínem "avarsko-slovanské" a později "slovansko-avarské pohřebiště".

Přínosem v této problematice byly vykopávky v Mikulčicích, kde byly v hrobě 44/II odhaleny ostruhy s tzv. maskovitým ornamentem. Tento nález se stal podle J. Poulíka (1975, 62) spojníkem mezi "maskovitými kováními" z avarsko-slovanských pohřebišť na Slovensku (čili podle nové terminologie kování ve stylu karpatské kotliny) a mečem z Blatnice, zdobeným rovněž antropomorfním ornamentem. Tato ostruha byla navíc uznána za reprezentanta "nového stylu". Synkretismus se zde měl projevit v západní formě i slovanských elementech. To znamená, v tradiční technice odlévání a typového stylu Karpatské kotliny. Tento nový styl nazvaný J. Poulíkem mikulčický zabírá pouze tyto dva elementy: lokální a západní, bez avarského. Sám J. Poulík (1970, 136) navíc píše nepřesně o jeho relaci k typu a skupině Blatnice.

Avšak těžko, jak chce J. Poulík, lze uznat odlévačství za "tradiční" slovanskou techniku. Toto jest málo charakteristické na to, aby se to stalo atributem pouze pro jedno etnikum a rozvíjelo se u Avarů jakož i v karolinské monarchii. Uprostřed příkladů z Mikulčic vytvořených J. Poulíkem, není ani jednoho výrobku, u kterého by bylo možné s jistotou říci, že obsahuje prvky lokální i karolinské, a který by měl podle tohoto archeologa charakterizovat jmenovaný mikulčický styl. Toto má rovněž možné odlišnosti eventuálních slovanských výrobků v synkretizujícím stylu, kde byla forma elementem karolinským a ornamentika avarským. Tyto podmínky v zásadě splňují pozdně avarská krátká opasková nákončí z blatnické fáze. Jejich forma vykazuje ještě návaznost na starší avarské výrobky.

V této době bylo ve Starém Městě nalezeno nákončí, které můžeme formálně charakterizovat jako čistě karolinské, jehož ornamentika je avarská. Motiv prvního kování z hrobu 190/50 (Hrubý 1955, tabl.80:3) představuje stylizovaný strom života. Tento vzor je velmi populární pro pozdně avarské předměty a je úplně neznámý karolinským řemeslníkům. Na druhém kování z hrobu 223/51 (Hrubý 1955, obr.27:1) vidíme motiv lilie, známý mj. z nepochybně pozdně avarského kování z Biskupina (obr. 4d, Szymánski 1962, obr. 5) a tím pádem je zcela nekriticky uznaný za vzor, který svou genezí sahá až do merovejských dob (Poulík 1970, 133).

Termín blatnicko-mikulčický horizont zpopularizovala D. Bialeková (1959, 1980, 1984), která tímto rozvíjela jiný proud bádání nad blatnickou problematikou, zabývající se ve větší míře širším kontextem jevů na konci 8. století a v 1. polovině 9. století. V porovnání s dosavadním pojetím to bylo zaměřeno ctižádostivěji. Termín horizont charakterizuje D.Bialeková jako pevný časový činitel, který vystupuje s charakteristikou kulturních jevů. Nejvíce charakteristické je to pro vlastní skupinu - blatnický typ. Z jiných charakteristik nejkonkrétněji mluví jedině o přechodu k inhumaci, i když podle našeho mínění by bylo lepší hovořit o procesu přecházení. Dále D. Bialeková píše o různých elementech a to slovanských, karolinských a avarských, což jí umožnilo rozlišení několika forem tohoto horizontu: Blatnica, Mikulčice a Nin. Takové pojetí evokuje, že problémy spojené s tzv. formami jsou již dávno vyřešené a autorka tím vytvořila pevnou synchronizaci jevů. Že tomu tak není se vzápětí dozvídáme ze stejného článku D. Bialekové. Např. mluví o formách blatnicko-mikulčického horizontu, kde vyjmenovává lokality Blatnice, Mikulčice a Nin. Při zkouškách charakteristiky je lepší mluvit o oblastech na sever od Dunaje než všeobecně o mikulčickém stylu. Charakterizuje také znaky forem z Rakouska a Maďarska a dále též prvotní formy blatnicko-mikulčického horizontu.

D. Bialeková provedla plnou chronologickou synchronizaci vybraných forem, počítajíc je do stejného horizontu. Odlišnost forem může být právě někdy důsledkem chronologických rozdílů. A tak například rozdíly mezi horizontem Blatnica-Mikulčice a s ním synchronizovaným horizontem Biskupja-Crkvina jsou do značné míry chronologické povahy - u horizontu Biskupja-Crkvina jsou nesrovnatelně početnější prvky časně karolínské z 2. poloviny 8 st., současně také předměty zdobené v "anglokarolínském" zvířecím stylu. Ostatní předměty mimo, "bohaté listy"publikované D. Bialekovou, pocházejí z oblastí na sever od Dunaje, jsou ve skutečnosti zanedbatelné a omezují se pouze na jednu lokalitu na Slovensku (Hradec).

Co se tyče Avarů zaujala D. Bialeková do značné míry tradiční postoj: není proti avarskému charakteru litých bronzů v 8. stol. Ale konec jejich vytváření, dle jejího názoru, zapadá do momentu porážky Avarů v r.796. Později jedině cirkulovaly jako relikty v okruhu jedné generace, ale po r. 814 mizí.

D. Bialeková (1979) věnovala psaným zdrojům mnoho místa ve své rozpravě a je to nejslabší stránka její práce. Je patrné především její nadměrné poutáni pozornosti na historické děje, jejichž dataci autorka přijímá jako přelomový moment kulturních události. Při takovém přístupu je těžké vysvětlit, proč např. avarské bronzy cirkulovaly právě do momentu smrti Karla Velikého v r. 814. V novějších pracích se již D. Bialeková (1984) vyhýbá definování dat při charakterizování kulturních jevů.

Nepřesvědčivé jsou rovněž úvahy autorky týkající se cirkulace bronzů mezi Slovany - měli dostat část avarského pokladu po porážce Avarů roku 796, a kování objevené v pokladech nebo např. v Mikulčicích měli použít pouze jako zdroj suroviny. Slované podpořili Franky při výpravě proti Avarům za cenu bronzového šrotu, jak D. Bialeková důvěryhodně tvrdí.

Dle našeho názoru je rovněž nutný pohled na blatnickou problematiku z perspektivy obecně slovanské. Jak se jeví, je nadřazeným pojmem karolinský horizont, v jehož rámci je možné vyzdvihnout formy nebo horizonty, a to také mezi jinými blatnicko-mikulčický (Wachowski 1985). Důslednější opodstatnění vyžaduje také periodizace tohoto období. Když dnešní dělení na fáze se hlavně opírá o názor, že ve starší fázi převažovaly importy a v mladší jejich následovníci. D. Bialeková ignorovala údajný jev označovaný jako mikulčický styl a přesto ponechala eponymní lokalitu Mikulčice v názvu diskutovaného horizontu.

Z období pozděavarského posud nevyjímáme sklonek tohoto období, tedy časový úsek zahrnující část 2. poloviny 8. a začátek nebo možná i první čtvrtinu 9. stol. V tomto období počítáme u litých bronzů mezi nejcharakterističtější vlastnosti výskyt nové techniky - rytí na puncovaném pozadí, jakož i upuštění od gryfové ornamentiky ve prospěch rostlinné a méně častých mytologických scén, v závěrečné fázi převládá výhradně rostlinná ornamentika.

Blatnicko - Mikulčický horizont - období vztahující se k západním Slovanům sídlícím jižně od Karpat a "Sudet" (pozdější velkomoravské území) a příslušící k časovému horizontu od sklonku 8.stol. do třicátých let 9. stol. Nevztahoval se na Čechy, kde je potřeba odlišit roli karolínského horizontu. Mimo proměn ve společensko-ekonomické sféře jsou charakteristické pro tento horizont karolínské vlivy a přežívající avarské jakož i v menší míře v ohraničeném prostoru rovněž skandinávské importy (Blatnická skupina). D Bialeková (1980) odlišila 2. fáze: straší datovanou od r.790 do r.814 a mladší od roku 814 do r. 830. J. Poulik (1790, 141) konec diskutovaného období zasazuje teprve do poloviny 9. století. V obou případech byly podkladem k ustálení datace historické události: anexe Nitranského knížectví v r .830 nebo 831 a byzantská mise v r.865.

Velká Morava mezi východem a západem

V posledních letech se opět začalo mluvit o karolínských nálezech a to hlavně se zřetelem na souvislosti s okruhem západních a jižních Slovanů a Avarů, neboť moderní postupy při výzkumech přinesly mnoho nového a tyto výsledky jsou jak kvalitativní, tak kvantitativní.

Zvláštním studiem franckých vlivů na výrobu ostruh s háčky ve slovanském prostředí se zabýval K. Wachowski a dospěl k výsledkům, které umožňují širší pozorování karolínských vlivů na západní Slovany. Nové pozdně karolínské nálezy také potvrdily dřívější domněnky o výskytu velkomoravských elementů v tomto horizontu. Dále dokládají nové terénní výzkumy vlivy z Velké Moravy v oblasti Horního Slezska a Malopolska přes Moravskou bránu a do oblasti Horního Slezska a severní části Malopolska se tyto vlivy dostávaly přes území Čech ( a "Glatzer Becken" ).

Při pozorování kontaktů Slovanů a Avarů s časně karolínskou kulturou, můžeme rozlišovat 5 zón : I) "Die Feldberger Zone", II) "Die Zone Tornow - Klenica, III) Die Zone

Rüssen - Chodlik, IV) Awarische Zone (avarská zóna), V) Südliche Zone (jižní zóna).

S naším územím souvisí zóna Rüssen - Chodlik, která je velmi obsáhlá, a proto se ještě dále rozpadá pouze na zónu Rüssen a zónu Chodlik. Zóna Rüssen zahrnuje Sasko, Horní Lužici, východní území Dolního Slezska, Čechy a pravděpodobně i východní okraj Durynska. V této zóně se sice vyskytují časně karolínské výrobky a jejich napodobeniny, ale dosud zde nebyly nalezeny předměty zdobené v anglo - karolínském zvířecím stylu. Mimo území Dolní Lužice a Dolního Slezska zde nalézáme ostruhy s háčky, které mají přinýtovaný osten a na území

Čech byly vyráběny i ostruhy celé odlévané. Kontakty této zóny se západem byly vytvářeny Karlem Velikým - dokonce dokážeme s jistotou lokalizovat tři kontaktní lokality - Erfurt, Hallstadt a Forchheim. Velkou roli v kontaktech mezi touto lokalitou a západními zeměmi hrála také řeka Ohře.

Zóna Chodlik zahrnovala : Moravu, Slovensko, Horní Slezsko a Malopolsko. Do tohoto okruhu byly importovány jak časně karolínské produkty, tak i velké množství výrobků

v anglo - karolínském zvířecím stylu a nalézáme zde i jejich napodobeniny. Na Moravě pravděpodobně převládala výroba ostruh s háčky jak s přinýtovanými ostny, tak i odlévané.

Naproti tomu se v Horním Slezsku setkáváme jen řídce s exempláři ostruh, které by měly přinýtovaný osten.

Na rozdíl od zóny Rüssen byly do této zóny importovány nože s volutami. Pro kontakty s touto zónou a Avary určil Karel Veliký následující místa: Linec, Lorch a Mautern.

V souvislosti s časně karolínskými vlivy věnoval Wachowski (2001) pozornost i otázce vztahů mezi časně karolínským obdobím a horizontem Blatnica - Mikulčice. Ačkoliv

D. Bialeková již dříve určila chronologii tohoto horizontu ( 790 - 830 ), není stále ještě zřejmé, jaké nálezy jsou sem vlastně zařazeny. Jedna část českých badatelů k tomuto horizontu přiřazuje např. evidentně pozdně karolínské artefakty. Wachowski ale naproti tomu prosazuje názor, že podobnost pozdně karolínských předmětů je až s artefakty náležejícími velkomoravské kultuře.

S přínosem nových poznatků můžeme dnes považovat artefakty z horizontu Blatnica - Mikulčice za zpětné využití pozdně avarské tradice, kterou dokládají nákončí řemene (jazykovitě protažené).

Podle Wachowského jde horizont Blatnica - Mikulčice společně s časně karolínským obdobím a jsou pro něj charakteristické nákončí řemene blatnického typu.

Roli zde také hrály skandinávské vlivy, na které poukazuje blatnický meč typu D.

San Vincenzo

Zřídka jsme v pozici posuzovat luxusní artefakty od nejrannějšího středověku v tomto kontextu jejich kulturního prostředí a v bezpečné a detailní znalosti z dílen, které je produkovaly. Nicméně, to je případ v San Vincenzo al Volturno, kde čtrnáct let archeologického výzkumu vyneslo na světlo značnou část jednoho z velkých klášterů ranného středověkého Evropy (fig 1). Místo, situované asi 120 mil jihovýchodně od Říma, na konci Volturnského údolí, v novodobém regionu Molise, byl opustěn v posledních létech jedenáctého století kdy opat Gerard přesídlil komunitu na nové, více výhodného místa kilometr na východ od původního založení. Následkem toho je struktura a bohatá materiální kultura ranně středověkého klášteru zanechána v mimořádné kompletnosti a detailu.

Uprostřed nejzajímavější části klášteru vynesly na světlo během archeologického výzkumu průmyslovou plochu kláštera. Klášter se skládal z velkého počtu budov, přední strana přiléhala k velkému nádvoří. Hlavní opatský kostel byl postaven opatem Joshua (792-817). Dílenský komplex byl vybudovaný ve druhém dekádě devátého století a byl postupně přepracovaný a upravený opatem Epyphanius (824-42) o dvacet let později. Je hojně důkazů pro výrobnu v obou z těchto období. Během časnější fáze, převažovala výroba skla, zatímco v pozdější fáze jsou důkazy významné produkce položek z kosti a dokonce slonoviny. Dále je zde zřetelný doklad práce s kovem, kovářství a dokonce odlévání zvonu a další aktivity v první polovině devátého století. Určité kusy jemné práce s kovem z těchto dílen a více než nahodilé zajímavosti kvůli tomu, co odhalily kulturní vrstvy z kláštera a zvyklostech, v kterých působily společně velkostatkářské elity z oblasti existující v období jeho největšího blahobytu.

Nejvíc velkolepou skupinou složekou z rukou kovovýrobců ze San Vincenzo je soubor opasku s pochvou na meč vyrobený ze železa a vykládaný stříbrným drátem, a několik skupin železného kování z uzdy (pl.12,Fig. 3,4,5,6,7 a 8a-d). Ty byli nalezený v letech 1984 a 1985, nikoli v dílně samotné, ale v jedenáctého století zničené vrstvě v zahradě-dvůře (identifikovaný jako vnější cotile na plánu), který tvořil střední část čtvrti pro klášterní hosty na severním konci (fig.2).

Opasek s pochvou meče se skládá z "trojlístkového" kování (rozdělovač opasku a popruhu na meč), dvě oválné ozdoby a půlkulatá spona; kování uzdy je ve tvaru kříže (čtyřmi cestami) rozdělovací pás a okované otěže. Všechny z těchto položek jsou ze železa. Čtyři opasky s pochvou meče se vyznačují výzdobu vykládanou stříbrem.

"Trojlístková" ozdoba tohoto typu je důvěrně známá v severní a východní Evropě v karolínském období, s třemi rozbíhavými rameny ve stejné vzdálenosti a se zakulacenými vnějšími konci (pl 12, fík 3 a 7a). Linie pěti ozdob mající velkou kulatou hlavu, svinuté nýty běží v zapadlých kanálcích křížem, uvnitř končí tří rameny a úzké pásové podpory jsou na zadní části. Horní část je napříč cca 8,8 cm velká, je zlehce konvexní a kompletně pokryta motivem skroucené sazenice vykládané stříbrným drátkem. Skládá se z pokračujících linií stopek a větví a jetele s listy, skládá se z malého počtu velkých kulatých teček a velkého počtu velmi malých teček. Na první pohled to se jeví jako kdyby se celá sazenička rýsovala body ze stříbra.

Různé detaily výzdoby a provedení nasvědčují, že větší ze dvou oválných kování nebyla vyrobena stejným mistrem jako "trojlístkové" kování, menší oválné kování a přezka.

Spona, která patří k těmto třem ozdobným kováním, je zdobena podél své zakřivené smyčky z jednoduchého zkrouceného stříbrného drátu a je dále zdobena střídajícími se řadami malých stříbrných teček. "Trojlístkové" kování, ovál a spona jsou navrženy k tomu, aby byly vhodné na kožený pás o šířce 3cm. Souprava může zahrnovat nákončí koženého pásu, zdobené ve stejném stylu.

Tento závěs meče připomíná severo a východo evropské typy 9. a 10. století. Tento typ je obvykle přisuzován karolinsko-franskému výzdobnému stylu, ačkoli se jedná pouze jednu ozdobu tohoto druhu ("trojlístkové" kování z Kückshausenu ve Vestfálsku) v dosahu karolinského vlivu. Úplný soubor se skládá z oválného kování, nákončí opasku a vzácné spony. Osobní výstroj tohoto druhu byla dávána pouze do hrobu, mrtvý byl plně oblečený a vyzbrojený a byl oddaným Frankům před koncem 8.století. Tedy v době, kdy tyto ozdoby přišli do módy. Nicméně počet úplných celků, z čehož některé patrně patří mezi karolínské importy, jiné jsou místními výrobními imitacemi, byl zachráněn v hrobech v oblastech mimo dosah karolinského impéria. Pohanská tradice přetrvala v slovanských regionech v Čechách a na Velké Moravě, kde karolinská tradice byla sledována aktivní politikou v průběhu 9.století. Případy těchto kontaktů můžeme nalézt v Kolíně, na Staré Kouřimi, Blatnici a Pobedimi, dále v Chorvatsku, Biskupija-Crkvica a v Koljani u Splitu, a také ve Švédsku. Nicméně většina zachráněných ozdob tohoto typu jsou izolované nálezy, jako jsou "trojlístkové" ozdoby nebo oválné kování, které bylo zachráněno nehledě na jejich originalitu na lokalitách, podobně jako v severních a východních částech karolinského území.

Ačkoliv precizní detaily připevnění a funkce nejsou ještě plně zřejmé, jsou poze malé pochybnosti, že trojlístek z této sady by mohl být trojcestným rodělovačem na závěs na meče, dvě oválná kování sloužila k připevnění k pochvě meče a sponou byla připevňována k pasu. Hlavní důkazem pro užívání ozdob tohoto typu je záznam ve třech karolinských rukopisech, ve kterých jsou stejná kování u reprezentativních válečníků v zástupu Davida a Chalese de Balt ve Vivianově bibli a na obrázku císaře Lothara v Lotharově evangeliáři, oba byly vytvořeny ve skriptoriu v Tours v polovině 9.století a na obrázku ze Šalamounova soudu v Bibli Karla Holého v S. Paolo fuori le mura v Římě, který byl vyroben v neznámém skriptoriu, pravděpodobně v Remeši asi o 20 let později. Nicméně na všech těchto obrázcích se zdá, že cílem autora bylo věnovat pozornost zlatým ozdobám jako izolovanému reprezentativnímu znaku spíše než zobrazení jejich funkce jako pracovních částí řemení meče.

Na Karolinských obrázcích se souprava skládá z "tojlístkového" kování, oválného kování, puloválného kování a dlouhého nákončí opasku. Oválné a půloválné ozdoby jsou připojeny na horním konci pochvy, celý ovál nad půl oválem, zatímco "trojlístkové" kování a nákončí opasku jsou brány se stejnou důležitostí a ukazují pověšení před pochvou. V San Vincenzo, jakož i komplety z Kolína a Ostra Paboda, druhá menší oválná ozdoba nahrazuje půloválný.

Křížová ozdoba uzdy ze San Vincenzo má rozměry 7,1x7,05 x0,5 cm. Jako ozdoby na řemení meče je členěna kanálky a nýtky, ale nejsou zřejmé stopy po stříbrném vykládání na žádném z vyvýšených míst na přední straně. Na Koncích ramen těchto ozdobných částí jsou také provrty pro nýty, které jsou také stále viditelné na zadních stranách. Křížový třmen tohoto typu byl identifikován jako ozdobné kování.

Tyto předměty, jako jsou ozdobná kování z řemení meče jsou kopie severoevropského prototypu. Křížový pás byl nalezen na mnoha lokalitách v severním, severovýchodním a středním Německu, a také na mnoha lokalitách v Norsku a Švédsku a na Velké Moravě. Otěže San Vincenzského typu bývají nalézány někdy s křížovou výzdobou na místech v Schlezwig-Holsteinu, v Meklenbursku a na spoustě místech v dnešním Slovensku a Maďarsku. Držení otěží ze San Vincenza jsou obvykle, ale ne vždy vyrobeny ze železa. Materiální kultura na lokalitách na Slovensku a na Velké Moravě a na lokalitách Blatnca a Pobedim v okrese Trenčín. V tomto okruhu byla podrobena silným karolinským vlivům v průběhu 9.století.

Dvě kování nalezená na zahradním dvoře San Vincenza, možná pocházejí ze stejné uzdy jako křížový rozdělovač otěže. První z nich je jednoduchý železný prsten o rozměrech 6:5 cm, nyní značně korodovány. Druhá možná souvisí s kováním dekoračního pásu, vypouklá část, která byla nejprve pokryta mědí a pak stříbrem. Stříbrná část byla postupně rýhovaná šrafovanými pásky okolo okraje a na dolním konci jeho delšími osami, podkladové železo je spojeno s tečkovanými linkami, které jsou špatně viditelné skrz měděné a stříbrné překrytí.

Všechny tyto kousky byly nalezeny ve vrstvách z 10. a 11. stoletím v zahradě. Ozdoby z řemení meče, křížové ozdoby a okování z otěží jsou jednotné ve výzdobě a zdají se být z jedné výstroje. Jsou vyrobeny ze železa, mají stejné oblé zakončení a všechny mají charakteristické kanálky a vinutými s třemi až pěti nýtky, které neslouží pouze k připevnění ozdoby k pasu, ale také tvořily na jejich přední straně pozoruhodný dekorační akcent. Jsou většinou karolinského typu, ale nezdají se být zaalpským importem. Pravděpodobnější než místní původ je, že byly vyrobeny jako imitace franské výstroje.

Karolinské ozdoby na řemení meče tohoto vzoru jsou obvykle vyrobeny z pozlaceného stříbra, příležitostně pozlacené slitiny mědi, a v jednom případě ze zlata. Železo bylo franskými kovář používáno jen zřídka pro tento typ kování. Karolinské ozdoby jsou typicky zdobené reliéfem a jsou bohatě symetricky zdobené listovým motivem. Jejich přední části jsou někdy spojeny skupinkami nýtků, právě jako jsou na kolekci ze San Vincenza. Přestože tyto karolinské paralely, to jest ozdoby ze San Vincenzose, se výrazně odlišují od všech ostatních kompletů a individuálních ozdob nalezených severně od Alp, užité materiály a přírodní ornamentice indikují, že jsou z lokální italské manufaktury.

Technika vykládání železa více ušlechtilým kovem obvykle stříbrem nebo mosazí byla užívána v mnoha částech Evropy v 7. a 8. století a byla rozšířena v merovejské Francii a Německu. Toto také jsou nejbližší paralely pro San Vincenzo.

Tradice vykládání železa stříbrem a mosazí pokračuje nepřetržitě značnou dobu, dokonce po staletí,to i v italských regionech, kde dominovala langobardská kultura. Dokonce od zvyku pohřbívání mrtvých plně oblečených a vyzbrojených bylo všeobecně opuštěno v časném osmém století.

Motivy na "trojlístkových" kováních a na oválných kováních se skládají ze stromu, nebo rostliny se symetrickými větvemi, vyrůstajícími z osově souměrného kmene. Nicméně rovné a skroucené větve stromů ze San Vincenza nemají přesné paralely v severní kovovýrobě.

Rostliny s nápadnými trojlístky, nebo nějakými jinými motivy tvořenými v rámci každého záhybu - toto je jednoduchá ikonografie, která dokládána na "trojlístkovém" a oválném kování. Zde se objevuje strom se symetricky stočenými větvemi vinutými ven.

Z pohledu techniky a ornamentiky byly ozdoby ze San Vincenza vyrobeny v Itálii. Paralely pro ornamentiku, která byla nalezena na italských deskových reliéfech slouží jako silný argument pro zařazení do 9.století. Datem, které je v úplném souladu s celkovou formou a samotným kompletem, vyrobeným imitací karolinských řemenic na meč typu, který mohl vzniknout v pozdním 8.století, a který připomíná tuto módu po celého 9. stoleti.

Spousta znaků ukazuje, že ozdoby na řemenice meče spolu se součástmi uzdy byly vyrobeny v klášterních dílnách. První jasná železná spona stejného vzoru a velikosti jako stříbrná vykládaná spona na řemenici byla nalezena během výkopu v jednom z místních výrobních komplexů, ve vrstvě z pozdního 9. nebo 10.století. Skoro určitě tvořila část vybavení, které bylo v budově v době její destrukce ohněm, když klášter vypálili Saracéni, to jest dne 11. října 881.

Byly také nalezeny během výkopu v San Vincenzu tři jiné příklady článků z otěží uzdového kompletu. Všechny tři jsou železné a jako spona byly nalezeny v oblasti dílny ve skleněné nádobě, která pochází z 9.století. Jedna z nich byla nalezena ve spálené vrstvě související s destrukcí kláštera v roce 881. Tyto tři články jsou ze tří rozdílných uzd, ale patří určitě ke stejného typu, který je relativně zřídkakdy nacházen v hrobech v severní Evropě v této době. Daleko víc je běžná varianta tohoto typu, který má v místě nýtu kulatý prsten spojující přímo ohlávkový prsten na konci udidla. Například jsou známy otěže typu San Vincenzo v Itálii, ale nalézány byly na třech lokalitách v severním Německu - ve Šlezvicku, Holštýnsku a Meklenbursku,a na třech lokalitách na Alemanském území, a na mnoha místech Velké Moravy

Obě řemení meče a části spony jsou významné a poukazují na velmi vyšší postavení majitele.Většina z přežívajících karolínských kování tohoto druhu jsou spíše velkolepé předměty ze stříbra nebo bronzu zlacené s bohatou listovitou výzdobou. Nejsou běžné, a pokud jsou nalezeny v hrobové souvislosti, bývají spojovány s nějakou významnou osobou.

Ozdoby řemení meče a uzda nalezené v destrukci v zahradě San Vincenza musí být částí výbavy individuálního jedince. Faktem je, že více jednotných předmětů bude pravděpodobně náležet do jednoho depotu, pravděpodobně v hrobu plně vyzbrojeného muže. Za předpokladu že tato výbava z hrobu válečníka, zde mohla být uložena spolu s jeho koněm. Pravděpodobně mohl být položen někde v sousedství zahrady, v oblasti sloužící hostům a jeho západní části se zdají být také používány k pohřbívání během 9. a 10.století. Mnoho hrobů z této části bylo narušených, když byla tato část kláštera využita pro stavební materiál v 11.století.

Proč člen místní nobility, pravděpodobně lombardské, byl pohřben v klášteře na horním toku Volturna někdy v polovině pozdního 9století je těžké odpovědět. Do této doby byl standartem prostý nevyzdobený hrob a plně vybavený pohřeb by byl tedy vzácností. Tento zemřelý musel být vzácným přítelem patrona komunity, jehož zvláštním přáním a vrtochům klášter vyhověl.

Jestliže výklad důkazů je správný a řemení s uzdou nalezené v zahradě byly vyrobeny v San Vincenzu, zdá se, že tak stalo během největšího rozmachu a prosperity jeho dílen. Ty nesloužily pouze okamžité potřebě kláštera, ale také vyráběli zbroj a vybavení na export pro zemskou šlechtu v sousedství. Tyto rozptýlené sady jsou někdy neprůkazným důkazem, že skutečně existovaly v 9.století kláštery sloužící jako centra výroby vojenského potenciálu a funkční kovovýroby všeho druhu právě tak jako luxusních výrobků zlatnických a luxusního sklářství - důkaz toho poskytl v časném 9.století plán kláštera v S. Gall, na kterém jsou dílny pro brusiče a leštiče mečů, dílny pro výrobce štítů a dílny kovářů, stejně jako dílny pro zlatníky. A v dokumentu z roku 854 jsou uvedeny výroční dávky a dárek dvou koní se štítem a oštěpem požadované Ludvíkem Němcem.

Další předmět nalezený ve vrstvě 9.století dává další oporu hypotézám, že řemeslníci ze San Vincenza vyrobili vybavení pro užívání někoho mimo klášter. Jsou to spojená kování a nižší výzbroj s pouzdrem meče.

Řemení meče a uzdový komplet se skládal z části karolínského a franského původu, předělaní do lombardského stylu dokládá dlouhý kulturní profil San Vincenzského kláštera v 9.století.

Většina mnichů byla pravděpodobně vždy lombardského původu a komunita se těšila patronaci vévody z Beneventa a místní lombardské aristokracie během prvních dvou století své existence. Nicméně ve 3 8.století zde byl zřejmě tlak mezi franskou frakcí a mnichy a v tomto období se objevuje značné zapojení karolinské strany do záležitosti kláštera v letech kolem roku 800.

V první dekádě 9.století byl klášter kompletně přeorganizován a změněn ve velikosti a tvaru. Původní 1 hektar místa byl nahrazen na objednávku komplexem kostelů a klášterních budov, dvorů, pasáží, čtvrtí pro hosty a dílnami zabírajícími přes 6 ha. Tato největší etapa rekonstrukce probíhala za opata Joshua, který přemístil a přestavěl hlavní opatský kostel do obrovských měřítek. Podle kroniky San Vincenzo al Volturno byl ve druhé dekádě 12. století, opatem Joshua, švagr Ludvíka Pobožného, který byl vychováván na karolinském dvoře. Ludvík stejně jako jeho otec Karel Veliký je zaznamenán jako výdejce různých privilegií klášteru a také toto místo dvakrát navštívil a daroval Joshuovi 32 sloupů a jiný stavební materiál z templu v Capui, na stavbu basiliky v San Vincenzo. Tento kostel byl 100 metrů dlouhý, měl tři apsidy a v jeho východním konci jednu sníženou kryptu, téměř 30m dlouhou. V časném 9.století to byli jenom Karolínci, kdo stavěli takové kostely v tomto měřítku ve Fuldě, a Cologni. Rekonstrukce kláštera v takové míře musela být zcela určitě sledována karolínskou diplomacií a podporující vývoj velkého klášterního centra jako ukázku franské autority, kultury a centra vlády a kontroly nad zemí.

Klášter san Vincenzo, jako rekonstruovaný a rozšířený pod opatem Joshuou byl karolinský svou koncepcí, zatímco v detailu své konstrukce a své výzdoby se podřídil lombardské tradici. Podobně někdy v 2/2 9.století klášterní kovovýrobci tvarovali ozdobná řemení mečů a ozdoby na postroje koní s karolinskou výzdobou. Příjemce musel být členem místní aristokracie, kdo ochraňoval klášter a odkazoval benefice a za to ho klášter zásoboval vybavením pro armádu a pravděpodobně také jinými luxusními předměty. Dokonce mohl být členem ozbrojené družiny. Po jeho smrti bylo přirozené pro jeho rodinu žádat, aby byl pohřben uvnitř instituce, kterou podporoval během svého života. Hřbitov sousedící se čtvrtí hostů mohl být vhodným místem pro hrob vzácného přítele kláštera. Příští pokolení návštěvníků by mohli tak pozorovat jeho epitaf a učit se tak službám a dobročinnosti, kterou této komunitě věnoval. Mrtví muž mohl mít užitek z liturgických oslavných mší, které na jeho počest konali mniši. Bylo to běžné opatření v časně středověké Evropě.




Hradec u Němětic

Případ špatné datace hradiska

Na tomto místě bychom rádi uvedli příklad špatné datace hradiska podle ojedinělého předmětu, díky kterému spadá k Blatnico - Mikulčického horizontu. Jedná se o zajímavou analogii, neboť podobným způsobem byla datována lokalita v Blatnici. Podáváme tím i důkaz jak na základě atypických předmětů může být vytvořena pochybná chronologie.

Většinou nebylo pochyb o zařazení raně středověkého Hradce u Němětic zhruba do

9. století (spíše do jeho závěru), jak uvádí např. Dubský ve svém díle Pravěk jižní Čech z roku 1949.Ojedinělá byla pouze úvaha R. Turka, který hradiště kladl do mladohradištního období, v její neprospěch ale hrálo to,že byla vyslovena dříve,než byly provedeny na této lokalitě větší terénní průzkumy. Také k rozpoznání průvlečky s prodlouženým krčkem a její výzdoby došlo až na počátku 90. let minulého století. V souvislosti s identifikací předmětu se pokusila

N. Profantová (1991) o dataci osídlení Hradce. Autorka však neměla k dispozici veškerý materiál z nových výzkumů a datování opřela především o jediný předmět - průvlečku s protaženým krčkem a tauzovanou stříbrem.

V porovnání s ostatními nálezy jde v případe průvlečky o specifický předmět s relativně jasně vymezenou chronologií, přesto ji k přímé dataci existence,případně i zániku Němětic lze využít jen velmi obtížně. A to z toho důvodu, že kolem průvlečky je mnoho otázek, které nejsou zodpovězeny. Například nevíme, za jakých okolností se tento předmět dostal z místa výroby do jižních Čech nebo jak dlouho byl užíván. Existence honosných předmětů je složitou problematikou a často se ukazuje,že tyto elitní předměty nejsou schopny datovat ani hrobový celek. Z toho plyne, že ani jejich nálezy v sídlištních situacích nemusí poskytovat jasnou chronologickou oporu.

N. Profantová (1991, 44) předpokládala, že průvlečka byla nalezena v objektu, který existoval paralelně s jejím zhotovením (podle autorky - kolem roku 800). Vzhledem k tomu, že většina těchto importů se dostává do země až s velkým odstupem, museli bychom tuto situaci označit za výjimečnou. Pravděpodobněji se však jeví okolnost, že stejně jako u dalších předmětů tohoto charakteru v Čechách se i němětická průvlečka dostala do země se značným odstupem.

V zásadě však nemůžeme jedinému nálezu - v našem případě průvlečce - podřídit datování celého raně středověkého hradu. Datování lokalit podle ojedinělých elitních předmětů, i když jsou chronologicky relativně dobře zařaditelné, přináší velké nebezpečí zkreslení celé situace.

Příkladem nám můžou být právě dvě sousední hradiska Němětice a Libětice ( vzájemný geologický vztah mezi hradišti - obrázek). Profantová zařadila existenci němětického hradiště po rozpoznání tauzované průvlečky do 1. poloviny 9. století a podle nálezu zlomku staromaďarského kotlíku datovala zánik Libětic až na sklonek 9. století. Obě lokality přitom poskytly v podstatě obdobný keramický materiál. A vzhledem k novému nálezu železných hrotů šípů na libětickém hradišti lze uvažovat o společném násilném, zániku.

Počátek existence Hradce, na základě nových poznatků, lze rámcově položit do 2. poloviny, případně poslední třetiny 9. století.

Seznam použité literatury:
  • Mitchell, J. 1996: Monatic guest quest quarters and workshops: the exemplare of San Vincenzo al Volturno In: H. R. Sennhauser (ed.): Wohn- und Wirtschaftsbauten frümittelalterlicher Kloster Zürich 127 - 155
  • Mitchell, J. 1994: Fashion in Metal: A Set of Sword-belt Mounts and Bridle Furniture from San Vincenzo al Volturno. In: Buckton, D. - Heslop, T.A. (eds.): Studies in Medieval Art and Architecture London 127 - 156
  • Wachowski, K. 2001: Die Frage des Frühkarolingerzeitlichen Fundhorizonts in Polen vor dem Hintergrund des westlichen und südlichen Slawengebiets. In Galuška, L. - Kouřil, P. - Měřínský, Z. (ed.): Velká Morava mezi východem a západem. Brno, 421 - 427
  • Wachowski, K. 1989: Problematyka blatnicka - próba systematyki pojęć, Przeglad Archeologiczny 36, 209 - 220
  • Michálek, J. - Lutovský, M. 2000: Hradec u Němětic. Sídlo halštatské a raně středověké nobility v česko-bavorském kontaktním prostoru. Strakonice Praha. (hl. str. 223 - 225)
  • Červinka, I.L. 1928: Slované na Moravě a říše velkomoravská, Brno (183, 190)


Na začátek stránky



chcete mezi nás?  reference   nabídka   sponzoring   mapa stránek   vyhledávání na webu   webmaster